Dětský klub Lvíček 18. 4. – 28. 4.

Týden 18. – 21. 4. 2017

… Když sešel sníh a jaro nastalo,

zahrádce tolik se tu stýskalo,

neměla pro koho kvést a zrát,

nebyl tu, kdo by ji měl rád …                   Pohádka o Květušce, František Hrubín

Naše Země, naše zahrádka má svátek! Děti nechaly rozkvést skleněnou laboratorní misku jako zahradní architekti. Kamínky, mech, květy sedmikrásek a pampelišek, šnečí ulita, dřívka… Zahrádka žije, kvete, voní, zraje, usychá, dýchá, zpívá, pláče, raduje se, vyvíjí, mění. Potřebuje nás, tak jako my ji.  Jako zvířata, ptáci, ryby, rostliny a stromy. Děti Země. Jsme jako zrnka písku, listy na jednom stromě, kapky v moři. Ani víc, ani míň. Jak říkal dědeček Hříbeček Ivánkovi : „Před nikým se neponižuj a nad nikým se nepovyšuj!“

Země nás kolébá, Země nás nosí,

máme-li holínky, i když jsme bosi.

Před krokem neuhne, stále je s námi,

na Zemi doma jsme, máme ji rádi.

A jako každá maminka se nám Země zcela rozdává. Abychom byli šťastní. Je unavená a vyčerpaná. Umíme jí projevit úctu a vděk?

Interaktivní expozice Magické vikýře Play v malostranské besedě byla pro nás úžasnou pastvou pro všechny smysly. Kolobrnk. Harmonifon. Harfie. Pozorovací klobouk. Periskop Rybí oko. Mluvící květina… Barvitý, rozmanitý, pestrý, zvučný svět, kde se malí stali velkými objeviteli a badateli a  velcí si dovolili být zase chvíli dětmi.

Užíváme si jaro plnými doušky. I když sluníčko je na teplo ještě skoupé, naše rajčátka zarůstají okno jako divé. „Divorajčata“ brzy přesadíme, abychom nedopadli jako Šípková Růženka. Králíček s morčátkem už se taky jistě těší, že se přestěhují do svého venkovního sídla za domečkem. Počítáme kuličky, opatrujeme ředkvičky, hrajeme si v lese …

Voláme sluníčko, haló, haló,

tepla je na světě málo, málo.

Vylez a rozežeň mraky, mraky,

a já ti pomůžu taky, taky…          Jaromír Nohavica

Týden 24. – 28. 4. 2017

Čáry, můry, ven!

Ať je krásný den!

Klektáky, páráky, kančí kůže,

Ať mraky zalezou, kam který může!

Vítr spát! Vítr spát!

Ať může sluníčko hřát!          Neplač, muchomůrko    Daisy mrázková

Celý tento týden byly ve vzduchu cítit čarodějnice. Na stole trůní velký černý klobouk z krepového papíru, v koutku se štětí košťátka z proutí, co nám zbylo od velikonoc a na stole v košíčku jsou připravení umělohmotní  lahodní hmyzíci, kdybychom dostali chuť něco si zakousnout. Je libo chrousta nebo kobylku?

Jen jsme si odskočili do Prahy do divadla Kampa, na pohádku Malý princ. Ale z čarování jsme nevyšli. Čarovná hudba na příčnou flétnu a kytaru domalovala něžnou kulisu jímavého příběhu malého hrdiny.

„Sbohem,“ řekla liška. „ Tady je to mé tajemství, úplně prostinké: správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“

Pod čarodějným šátkem zmizely oříšky, hříbek – louskáček, kamínek, srdíčko z keramiky a lahvička s lektvarem – poznali jsme mátový olejíček. Hádali jsme hmatem, co to může být, potom se záhadně vždy jedna věc „ztratila.“ Která? Ano, čarodějnice a čarodějové by měli mít dobrou paměť, postřeh, bystré oči, při čarování znát pravou míru. Nebo i levou?

I oni  znají magickou sílu svých zaříkadel, kouZel. Nechceme kout zlo, ale dobro! Jenže jak je rozeznat, když jsou někdy jako dvojčata? Čáry, máry… a najednou zjistíme, že „pácháme“ dobro. Vše, co nám překáží, obtěžuje, svazuje a trápí, hoďme do ohně. S pokorou a úctou. Ať to ohníček stráví.

Važme slova, vážení. Ne lehkovážně, ale rozvážně. Dávejme pozor, co si přejeme, mohlo by se nám to splnit. Jako kouzlem…

Hanka

 

DSC01763