Dětský klub Lvíček 20. – 31. 3. 2017

Týden 20. – 24. 3. 2017

Přišlo jaro se sluníčkem,

zem odemklo zlatým klíčkem.

Všechno se raduje,

zpívá a tancuje,

jaro vítá.

Zpíváme, tancujeme, malujeme. Těšíme se ze zpěvu ptáčků, vůně fialek a jarního vzduchu, z přibývajícího světla, ostýchavého tepla. Žasneme nad louží ve tvaru srdce,  kterou vykouzlil  jarní deštík a opatrujeme nesměle se probouzející semínka za oknem.

Cestujeme s barevnými figurkami „Člověče, nezlob se!“. Proč bychom se zlobili? Vždyť je to jen hra, zábava, legrace, radost. Není důležité, jak to dopadne, baví nás hrát si. Rodíme se krásní a dokonalí. Šťastní jen přítomností svých milovaných. Je pro nás požitek zkoumat a objevovat. Přirozeně plníme  očekávání a snažíme se být jako dospělí. Uvěříme, že budeme „dokonalí“, až vyhrajeme, až se naučíme potlačovat emoce, otupovat smysly, až… Opustíme vlastní dokonalost, abychom naplnili představy druhých. Nechtěli jsme raději zůstat „Malí princové“ Antoina de Saint-Exupéryho?

Sluníčko, kytkám ladí barvičky a trávě utěšeně roste ofinka. Martínek s dědou Edou s velkým zaujetím zatloukají dřívka plůtku kolem narcisek. Najednou se ozývají ovečky. Děti se seběhnou u zídky v rohu zahrady a čekají, až přiběhnou blíž. Martínek netrpělivě vmáčkne dědovi do ruky jablíčko: „Na, dědo. Pro ovečky! Holky, kde máte, Sněhulku?“ Hnědka s Kukačkou výmluvně pobekávají a Martínek naslouchá, zda dokáže dešifrovat jejich zprávu…

A co náš pavouček Vincek? Má nového kamaráda! Pavoučka Čendu z knihy Pavla Čecha: „Pak z prachu vylétli a pluli v modrém moři oblohy. Pod nimi bylo město a v dálce les. Vycházelo slunce a les zářil, jako by byl ze zlata…!“

Člověče, nezlob se, vždyť život je jen hra…!

Hanka

 

Týden 27. – 31. 3. 2017

Naše dobro- družné  výpravy s bioodpadem ke kompostu strejdy Honzy jsou vždy objevné. Jeho zahrádka odzbrojuje ležérní elegancí. Svobodomyslná, zarostlá, labužnicky se rozvaluje kolem staré studny. Nabízí tajemná zákoutí, divokou pažitku, ohnivé kopřivy, neznámé broučky i květiny… Se strejdou rozmotáváme záhadný příběh kosího miminka, jehož křehkou zelenou skořápku jsme našli pod stromy.

Zahrádka dědy Edy má pravidelně zastřiženou ofinku a přesně padnoucí kabátek. Zelené růžky česneku jsou seřazeny jako knoflíky a ředkvičky, které jsme s dětmi zaseli, už také zvedají drobné ručky ke slunci. Všude je cítit láska a péče. Vždyť kečup nebo lečo od babičky nekoupíme za žádné peníze nikde na světě!

I v klubíku je milo.  Zpíváme písničky o jaru, hledáme dvojice rýmů a doprovázíme se na rumbakoule z loňských makovic: „Čížečku, čížečku, ptáčku maličký, pověz mi, čížečku, jak sejou mák…?“ Velká, pomalovaná sklenice se plní vyfouklými vajíčky, která končí častěji v těstě než vařená natvrdo „na harfičku“ nebo naměkko do puntíkovaného kalíšku. Martínek nám posledně „našteloval“ troubu tak odborně, že nám babička Stáňa musela půjčit tu svou.

Když odcházíme, vyběhne  pejsek Ferda k plotu a vesele rozkmitá svůj ocásek jako taktovku.  Jsme  nedílnou součástí úžasného orchestru a každý se učíme hrát na ten svůj nástroj, jak nejlépe umíme. Ladíme a nasloucháme si navzájem, aby naše společná skladba zněla libozvučně a potěšila. Ani my se nevyhneme boulím a modřinám, falešným tónům. Jak řekla naše moudrá Lucinka: „ To byl omyl!“ A z omylů a chyb je potřeba se poučit a neopakovat je. Cítit a vnímat řeč svého těla, neubližovat si. Naše tělo je náš nejbližší a nejoddanější přítel na celý život. Jsme k němu laskaví?