Dětský klub Lvíček 3. – 13. ledna

Hodně lásky a štěstí v novém roce!

Víte, kde my jsme ho našli? V té nejintimnější místnůstce v domečku, kde se daří tmě. Ohnivé jiskřičky světla z rozpálené prskavky rozsvítily dětské oči a koutky úst vyrazily vstříc ušním lalůčkům. Než oheň strávil svou porci drátku, prožili jsme vědomou chvíli štěstí. Byl to jen malý okamžik, oka mžik, jenom „muška zlatá“. Nemusíme „sedět vysoko“ a vydělávat spoustu peněz, jen tu chvíli nepromeškat, být pozorný. Tady a teď.

Před okny stojí sněhuláci, padá sníh, děti zdobí papírovou korunu a přes rameno jim zvědavě nakukuje rozkvetlá Barborka. Tři králové s pokorou a úctou dorazili do Betléma, požehnali i našemu domu a do koláče schovali fazolku pro štěstí. Ta nám nedovolí v myšlenkách utéct pryč od koláče, ale učí nás každé sousto pořádně rozkousat a vychutnat si jej.

S novým rokem se nám narodil pavouček Vincek (z knihy Pohrátky aneb cesta pavoučka Vincka) od Pavly Soletky Krátké a Marie Snášelové Štorkové). Pamatujeme si, jaké to bylo, než jsme se narodili? Zabalení do teplé deky a při tiché ukolébavce se dobře vzpomíná na pocit bezpečí, kdy jsme věřili, že svět je nejlepší místo k životu. Do vínku jsme dostali úžasné dary, abychom naplnili své sny a přání. Tělo je náš nejlepší a nejbližší přítel, ne sluha. Zaslouží si, abychom se o něj starali víc než třeba o své auto.

Oceňme své dary a žijme sami se sebou ve smíru. Pak budeme ve smíru s celým vesmírem.

 

V druhém týdnu jsme poskládali číslice v Novém roce 2017, vybrali písmena do slova LEDEN, roztřídili obrázky ze starého kalendáře podle ročních období.

Leden je měsíc plný ledu…

„Dvanáct je měsíců a každý z nich jinou čepici nosí. Zima nám do dlaní nasype sníh, v létě běháme bosi.“

J. Pavlica  –  Měsíce

Naše zima je milá a veselá. Bobujeme, koulujeme se, vyšlapáváme cestičky, kloužeme se po ledu, dovádíme se  Štěpánem. Ale v Pohádce o Květušce od Františka Hrubína  vládla za nejkrutějších mrazů zlá baba Zimice a léto přežívala jen u chladné studánky hluboko v lese. U nás by jí dobře nebylo. Naše světýlka v srdíčku hřejí jako kamínka.

Sněhuláci nám zabydleli i okna. Každý je jiný a přece jsou stejní. Jako vločky. Jako my, lidé. Na každém okně jiný příběh. Všimněte si. Někde tančí, někde se dělí o metličku, někde si jen povídají. Jací jsou a co zrovna prožívají? Pohybem, gestem, mimikou sdělujeme mnohdy víc, než umíme sdělit slovy. To se nedá poslat poštou, ani elektronickou. A navíc! Objetí, pohlazení nebo jen přátelské šťouchnutí je vždy pravdivé.

A co náš pavouček Vincek? Narodil se a je na světě. Kde? Našli jsme si v atlase a na mapě. Jak jsme se narodili my? Nakoukli jsme do chytrých knih o fyziologii těla. Je to kluk jak buk. Ne! Narodil se v lípě!

„Když potkáte lípu, chovejte se zdvořile a mile. Už jen z úcty k těm, kdo se v ní mohou skrývat… Je to tak. Pod vrásčitou kůrou má lípa jemnou duši. Ženskou. Voňavou jako její drobné květy. A taky tak léčivou. A měkkou a hebkou jako dřevo, ze kterého naši předkové vyřezávali kolébky a lžíce… V boji je neohrožená a nesmlouvavá ke zlým. Pro ty ostatní má plnou náruč srdíček. Každý podzim je rozfouká po světě a zůstane jí jen to jedno, ukryté někde hluboko pod kůrou rozrytou léty… „. Z knihy Stromovka aneb abeceda vzácných či všelijak nádherných stromů, J Dvořák a T. Horváthová).

S pavoučkem poznáváme svět a objevujeme každý své dary. Pleteme pavučiny,  skládáme písmena do slov, počítáme, popíjíme šípkový čaj, ochutnáváme křížaly a je nám teploučko a hezky!

Dětem můžeme dát svou lásku, ne však své myšlenky. Mají své.

Hanka