Dětský klub Lvíček 30.10.- 10.11. 2017

U kasičky v kuchyňce pohodlně sedí keramické slepičky v přátelském společenství se stejně vypečenými housenkami. Nad konvičkou s horkým bylinkovým čajem se pyšně naparuje pára a na stole kraluje kaštanový pavouk. Nohy má z šípků a klobouček z žaludu.

Před chvílí odešly děti z lesní školky Bílá laňka. Byla to moc milá návštěva. Jsou  živé a divoké jako horská bystřina. My jsme klidný lesní potůček. Děkujeme za to osvěžení a těšíme se, že se zase potkáme.

Dobýváme ořechy šroubovacím louskáčkem, rozvazujeme zapeklité uzlíky na prádelní šňůře, kreslíme prstíkem do krupičky a při svačince zvládáme všechny překážky, abychom se dopracovali k namazanému rohlíku či chlebu. Učíme se rozhodovat sami za sebe a mocné kreativitě se meze nekladou. Nevěřitelné, kolika způsoby se dá pečivo namazat a jak je těžké odhadnout, kolik a co vlastně chceme a potřebujeme, když to za nás nikdo neudělá.

Venku se šeří, obloha naklepává šedivé peřnky mráčků a my se chystáme vyrazit na procházku. Tentokrát na hřbitov. Jaké to je, odejít z tohoto světa a kam vlastně dušičky odcházejí? Neseme tam pomalované skleněné lucerničky se světýlky a necháme je tam, kde je hrobeček opuštěný a zanedbaný. Myslíme na ty, Které opatrujeme už jen ve svém srdíčku.  Posvítili jsme jim, aby věděli… Vyhnal nás očistný déšť, který odplavil smutnění a nakrmil louže. Jsme stateční, nejsme přece z cukru! A navíc, vždyť přes louže se tak krásně skáče!

Tak, po svícení se přiblížilo posvícení. A naše keramická pec neví, kde jí hlava stojí ( my taky ne). Peče a peče. Dobře, že naše Lenička hlavu neztratila. Taky jsme napekli! Rohlíčky- podkovičky svatého Martina. Babička, děda i strejda nám je pochválili, že se povedly. Martinův bílý kůň z prostěradla, vycpaný senem si našel místo vedle našeho dýňového strašidla. Aspoň si mohou spolu povídat a pozorovat Štěpána, jak se pachtí s nářadím v kůlničce naproti, aby obstaral zahradu. Práci jsme si dobře rozdělili.

Ještě máme pro vás jednu velikou novinu! Vojtíškovi se narodila sestřička Violka. Nový človíček. Blaho přejeme! Štěstí, zdraví, buďme k ní i k sobě laskaví. Ona se to od nás naučí. Neboť láska ví.

Naslouchejme! Abychom víc věděli a rozuměli. ( báseň Naslouchej, která kdysi visela na zdech Linky bezpečí)

Když tě požádám, abys mi naslouchal,

a ty mi začneš dávat rady,neděláš, oč jsem tě žádal.

Když tě požádám, abys mi naslouchal,

a ty mi začneš vysvětlovat, proč bych se neměl cítit takhle,

šlapeš po mých citech.

Když tě požádám, abys mi naslouchal,

a ty máš pocit, že musíš něco dělat, abys řešil můj problém,

ubližuješ mi, i když se to třeba zdá divné.

Naslouchej, všechno, oč jsem žádal, bylo právě to.

Já můžu jednat sám pro sebe. Nejsem bezmocný.

Možná jsem ztratil odvahu a víru, ale nejsem bezmocný.

Když uděláš pro mne něco, co můžu a potřebuju udělat pro sebe,

přispíváš k mému strachu a slabosti.

Ale když přijmeš jako naprostou skutečnost, že cítím to, co cítím,

ať je to jakékoli,

můžu se zbavit nutnosti tě přesvědčit

a začít s prací na pochopení, co je za těmi iacionálními pocity.

A když se to objasní, odpověď je zřejmá a já nepotřebuju radu.

Iracionální pocity mají smysl, když pochopíme, co je za nimi.

Možná, že takhle někdy působí modlitby pro některé lidi,

protože Bůh je moudrý a nedává rady a nesnaží se vylepšovat věci,

jen naslouchá a nechá vás, abyste si věci zpracovali pro sebe.

Takže, prosím, jen naslouchej a jen mne slyš.

A chceš-li hovořit, počkej chvilku a já budu naslouchat tobě…

Hanka